Cestovatel vs. turista?

09.08.2018

Na cestovatelských blozích se množí články o rozdílu cestovatele a turisty. Názory se různí. Někdo tvrdí, že poslední cestovatel byl Emil Holub a my všichni jsme už jen turisté. Já zase tvrdím, že je to o tom to místo prožít, a ne ho navštívit a odškrtnout ze seznamu selfiespotů. A někdy to prostě musí i bolet. Přidám k tomu několik let starou historku, která se postupem času stala zážitkem, na který vzpomínáme. A to je podle mě to, co byste si měli z cestování odnášet.

„Take memories. Leave only footprints.“

Údolí Colca

Při návštěvě peruánského kaňonu Colca jsme měli smůlu (více v článku „ Kondor, král And“). Zemětřesení několik dní před našim příjezdem zasypalo cesty do kaňonu, takže jsme nejprve mysleli, že po zaplacení vstupného do národního parku, se do něj ani nedostaneme. Nakonec se na nás ale usmálo štěstí a místní domorodec nám poradil jedinou cestu, kterou se dolu dostaneme. To jsme ještě nevěděli, kolik dobrodružství a smíšených pocitů nás čeká.

O podrobném popisu celodenního výletu si můžete přečíst ve článku „Oáza byznysu“.

1100 výškových metrů

Místňák nám tvrdil, že je to tak 3 hodinový výlet. Tak jsme do toho šli. Počáteční euforii z pohybu vystřídala bolest z nekonečné a příkré cesty dolu. Jeden chybný krok stranou nebo drobný sesuv půdy by nás mohl ohrozit. Byli jsme vysušení přímým sluncem a poseti prachem. Zeleně a stínu po cestě bylo jen málo. Malá zelená oáza u řeky dole v kaňonu byla světlem na konci tunelu. Místem, kam se strašně těšíte a zároveň si vysníte, jak je tohle místo dokonalé.

Vítejte v ráji, pravil nápis na kameni. A my si tak skutečně připadali, když jsme po 3 hodinách svůj ráj dobyli. Zaslouženě i když stále jen v půlce cesty.

Zklamání z toho, že jsou v oáze pouze hotely a my s sebou nemáme ani dostatek peněž na jednu limonádu nás hodně rychle vrátilo na zem. Pochopili jsme zástupy oslíků, které jsme po cestě potkali a kteří byli naloženi zavazadly nebo lidmi v bílých kalhotách. Oni se sem jeli ubytovat do luxusního hotelu a vykoupat v bazénu.

Výstup

Ani výstup zpátky nebyla procházka růžovou zahradou (doslova ani metaforicky). Protože nám cesta trvala dvakrát déle, než jsme mysleli, vraceli jsme se v noci. Vybaveni (naštěstí) čelovkami jsme pomalu stoupali po úzké cestě. Nejsilnější zážitek bylo setkání s divokými psy, které jsme slyšeli scházet po této cestě, kde se nemáte, jak vyhnout. Obrovský strach ze střetnutí vystřídala úleva, když se se psy objevil také pán na oslíku. Podotýkám, že jsme za celou dobu v Jižní Americe potkávali pouze psy divoké a nikdy k nikomu nepatřili.

Závěr

My jsme si z naší cesty odnesli hned několik pocitů. Nejdřív euforii z vidiny dobytí ráje sestupem po nepříjemné cestě. Poté samotné dobytí a prozření. Nakonec strach a odhodlání při stoupání. Co si budou z dovolené pamatovat ti, kteří sjeli na oslíku, vykoupali se v bazénu a pak zase vyjeli nahoru, nebudu odhadovat. Ale rozhodně mohu tvrdit, že jsme si kaňon Colca zažili o něco víc…