30.7.2013 Oáza byznysu

30.07.2013

Po dlouhem odpocinku po vcerejsim narocnem dnu jsme posnidali na namesti proviant nakoupeny na trhu v Arequipe a hlavne jsme dosusili pradlo, ktere po vcerejsim prani bylo stale mokre.

Po kratke rozprave s mistnimi jsme zavrhli cestu ke vzdalene lagune a rozhodli jsme podniknout vylet do oazy na dne kanonu Colca. Doplnili jsme zasoby vody, vzali nezbytne vybaveni a proviant a vydali se na cestu.

Asi 20 minut chuze od mesta jsme se dostali ke klesani do kanonu, kde si hlidac zkontroloval zakoupenou vstupenku do parku. Ze zacatku se nam slo dobre, byli jsme odpocati a vitr castecne kompenzoval intenzitu slunce s jakou se do nas opiralo na temer kolme stene. Casto jsme pili abychom predesli dehydrataci, ktera by tady byla fatalni a postupne jsme schazeli vyskove metry. Cesta byla vzhledem k prostredi dobra, dokonce natolik, ze mistni po ni jezdi na oslovi. Cim vice jsme klesali, tim vice jsme pocitovali intenzitu slunce a dostavila se i lehka bolest nohou v mem pripade jeste umocnena deseti kilovym batohem. Cesta ubihala, ale oaza, ktera se pred nami objevila se zdala byt porad stejne daleko.

Ke konci uz nas slunce vubec nesetrilo a vitr temer ustal, takze jsme plne pocitili jeho silu. Horko bylo znicujici, ale zbyvalo zhruba jen 200 vyskovych metru.

Prach! Vsudypritomny prach z vyprahle zeme s minimalnim uhrnem srazek, ktery se viri s kazdym krokem vas po par minutach chuze pokryje od hlavy az k pate.
 
Konecne! Vycerpani hlavne z ostreho slunce jsme dorazili do oazy kontrastujici s okolni nehostinnou pousti. Byla plna stromu a jine zelene protkana potucky vody stekajici z okolnich hor. Po delsim odpocinku ve stinu stromu jsme zacali zjistovat horkou pravdu o mistni oaze. Na velmi malem prostoru se nachazelo 5 hotelu s bazeny a dalsim nadstandartnim zazemim a v podstate cela oaza jima byla zastavena. Dokonce pri vstupu na jejich uzemi hrozilo, ze po nas budou chtit poplatek. Kde se nenachazel pozemek hotelu, byly obvykle odpadky nebo sucho, protoze voda byla svedena do hotelu a jejich bazenu. K rece, ktera si razi cestu kanonem a je jeho dominantou se vubec nedalo jit, protoze tam udajne nikdo nechodi a nevede tam cesta. Alespon ne z mista, kde jsme byli. Tak zhruba takhle vypada narodni park, do ktereho za vstup uctuji 70 Solu (pres 500 korun). Znechuceni jsme vyhledali misto, ktere bylo zelene, ve stinu stromu a zaroven nas nikdo nechtel kasirovat. V klidu jsme poobedvali, ukradli pomeranc ze stromu, a nasli nekolik avokadovniku, pod kterymi jsme vzali avokado.

Dlouho nam neslo do hlavy jak se sem vsichni Ti lide dostavaji, protoze vetsina z nich rozhodne nevypadala moc turisticky a cesta sem neni vubec snadna. Pote jsme prisli na to, ze se sem nechaji dovezt na oslovi, vykoupou se v hotelovem bazenu a pak se zase nechaji odvezt zpatky.

Po cca hodine a pul stravene v oaze jsme se rozhodli, ze je cas vydat se zpatky. U potoka, ktery nebyl okupovan hotelovym pozemkem jsme doplnili zasoby vody a sli jsme vstric stoupani s prevysenim 1100 metru. Prvni kroky byly narocne. Batoh tezky a nohy unavene z cestu dolu a castecne i vcerejsi tury, nicmene slo to rychleji, nez jsem cekal. Asi po hodine vystupu jsme museli sahnout po bundach a celovkach, protoze se zacalo rychle stmivat. V absolutni tme, kterou rozbijely pouze nase celovky jsme v dalce zaslechli stekot psu, ktery se blizil a zanedlouho byli uplne u nas. Nebylo to uplne prijemne setkani ale ukazalo se, ze patri k mistnimu, ktery vezl naklad do oazy. V absolutni tme bez zadneho svetla jedouc na oslovi po uzke stezce, kde by krok spatnym smerem mohl byt fatalni, si v klidu piskal a nas nechal v udivu, jak je to mozne.
Po ceste jsme potkali nekolik starsich zen  obutych do neceho, co by se dalo nazvat pantoflemi a bez vetsich problemu tuto cestu s eleganci zvladaly. My byli vdecni za nase pevne boty, bez kterych bychom si pravdepodobne zlamali kotniky.
 
Cesta relativne rychle ubihala a zachvili jsme byli v pulce. Dali jsme si kratkou obcerstvovaci pauzu a pokracovali dale. Cim blize jsme byli vrcholu, tim casteji jsme se divali na vyskomer a pocitali kolik vyskovych metru zbyva. Poslednich 200 vyskovych metru bylo nejtezsich. Kazdy krok bolel cim dal vic,ale zachvili jsme byli nahore. Dokonce drive nez jsme predpokladali. Pak uz nas cekala jen relativne rovna cesta do mesta a zaslouzeny odpocinek. ( pozn. Linda: Sice rovna, ale o to vic strasidelnejsi, protoze jsme sli vyschlym korytem reky, kterou obklopovalo podivne krovi vydavajici jeste podivnejsi zvuky.)
Zklamani z oazy, ktera byla jen sproste turisticke centrum pro pohodlne turisty nastesti kompenzoval dobry pocit z vykonane cesty, ale i presto jsme se rozhodli tuto oblast opustit a hned zitra rano odjizdime smer Puno kde znovu uvidime jezero Titicaca, tentokrat z druhe strany.